Ticho nemá žádnou příčinu. Ticho není žádnou myšlenkou, přesto ticho je a nelze ho myslet. Ticho mezi slovy, ticho mezi představami není vytvořeno naším myšlením.

V tichu mimo naše myšlení se objevuje zcela jiný svět než ten, který známe.

Tento společný a živý svět není v našich slovech ani v našich představách. Není proto ani důvod ho tam hledat. Nehledejme prosím společný svět ve svém vlastním mechanickém myšlení.

Tomu, co je mimo myšlení, nelze porozumět myšlením.

Nemůžeme rozumět žádným našim myšlenkám, pokud nerozumíme našemu vlastnímu myšlení, Nerozumíme našim vlastním myšlenkám a nerozumíme proto ani světu a sobě samotným.

Víme pouze to, co si dokážeme představit. Uzavřeni ve své vlastní cvičené představivosti nemáme o živém světě mimo naše myšlení ještě ani ponětí.

V žádném opakování slov a představ nelze objevit živou realitu, která je společná.

Slova jsou hrou se životem, který jsme si vymysleli.

Kdybychom znali pouze jedno slovo, rozuměli bychom vůbec něčemu?

Jsme vězni našeho vlastního myšlení. Vnímáme a prožíváme to, co si již umíme sami představit, protože pouze tomu v našem myšlení rozumíme.

Myslíme prakticky neustále, a proto vnímáme svět tak, jak mu již rozumíme v našem myšlení. Svět vnímáme a prožíváme tak, jak si ho již umíme sami představit, interpretovat a popsat v naší cvičené představivosti.

V robotickém opakování toho, co známe, nacházíme svůj klid a svoji jistotu, daleko od života a od svobody, izolováni od lásky a od štěstí.

Hledáme bezpečí ve svých mrtvých a známých obrazech, v našich naučených slovech, protože se bojíme života, kterému sami nerozumíme a kterému svým starým mechanickým myšlením ani nikdy nemůžeme porozumět.

Co nyní skutečně prožíváme, kromě této další, naučené hry našich vlastních slov a představ v našem myšlení?

Oddělení, izolace individualita je pouze naší vlastní představou, kterou jsme sami vymysleli, protože vnímáme svět jako svůj vlastní srozumitelný a izolovaný obraz, nevnímáme svět, který je společný.

Naše myšlení je omezeno obrazy a představami, my lidé jsme však svobodní.

My sami, se známe pouze ve svém myšlení. My sami si rozumíme jenom tak, jak rozumíme našim naučeným slovům a známým představám.

Známe se pouze tak, jak si sami sebe vymyslíme, jenom tak, jak si sami sebe dokážeme představit. To je naprosto celé naše sebepoznání.

Kdo jsme? Položíme-li tuto otázku, jsme pouze odpovědí, pouze obrazem, slovem a představou, jsme pouze naší vlastní vzpomínkou, kterou sami známe. Můžeme to vnímat sami.

Myslet znamená představovat si. Myšlení je vztahem našich představ. Můžeme myslet pouze to, co si umíme sami představit. Taková jsou fakta našeho lidského myšlení.

Člověk, který nerozumí svému myšlení, není ještě člověkem.

To, co již známe, je to, co umíme opakovat. To, co umíme opakovat, je to, co umíme myslet.

Lidská komunikace je nacvičenou společenskou hrou na porozumění tomu, co již známe, ve které nic nové ani nic společné jistě neobjevíme. Když mluvíme, opakujeme vždy pouze to, co již sami známe. Když posloucháme, můžeme myslet jenom to, co si již sami umíme představit.

Naše řeč je jenom hrou na nedorozumění.

Chceme vůbec porozumět tomu, co je, nebo chceme neustále rozumět pouze tomu, co si již umíme sami představit?

Poznáváme svět a sebe sama pouze prostřednictvím slov a představ, i když svět ani my sami nejsme žádným slovem ani žádnou představou.

Svět je pro nás takový, jaký se nám zdá v našem myšlení. Světu rozumíme podle toho, co si již sami umíme představit. Vnímáme a prožíváme naše vymyšlené vztahy a naše vlastní představy místo světa který je živý a společný.

Svět prožíváme pouze tak, jak mu sami rozumíme v našem mechanickém snovém myšlení. Tak tragická je naše lidská situace.

Svět prožíváme prostřednictvím našeho cvičeného myšlení, podle toho, co sami známe, ne podle toho, jaký je svět.

Naše představy máme podložené našimi představami. Z představ porozumíme pouze představám. Nikoliv světu ani sami sobě.

Jsme ovládáni slovy. Jsme stroje ovládané jazykem. Stačí naučený pojem a my automaticky jednáme, myslíme a žijeme.

Cokoliv uděláme světu, uděláme sami sobě. Cokoliv uděláme sami sobě, uděláme světu. To prosím není žádný morální imperativ, to je fakt. Taková je naše společná situace. My jsme svět.

Můžeme jednat s láskou a v porozumění. Svobodně. Bez obrazů, slov a bez představ.

Nikdo nás nenutí myslet ani mluvit. Odhodláme-li se k tomu, je potřeba rozumět, proč jsou naše myšlenky a naše slova lepší nežli mlčení.

Člověk jest nemocen svým lidským myšlením a jediným lékem na tuhle strašlivou nemoc, jež nás po všechny věky sužuje, je pouze naše vlastní porozumění svému vlastnímu myšlení.

Všechno naše utrpení je pouze v nás. Není ve stromě, ve vodě ani na ulici. Je v nás. Je to naše vlastní myšlení, kterým zde trpíme.

Tvrdíme, že duše je nesmrtelná, a přitom ještě pořád nerozumíme ani smrti, a ani životu.

Bůh je pouze odpovědí na naše otázky.

Nehledejme společný svět ve své vlastní představivosti. Porozumění tomu, jak sami myslíme, zodpoví všechny naše otázky.

Není zde žádný rozdíl mezi tím, co je, a tím, co není. Je zde pouze to, co je, tudíž rozdíl mezi světem a naší představou.

Mimo naše lidské myšlení neexistují žádné naše představy. Svět je zcela jiný, než si myslíme. Objevíme-li fakta našeho myšlení, objevíme i omezení, která jsme sami vymysleli. Objevíme zcela nový, živý svět, kterým jsme společně mimo naše myšlení.

Za neustálého hluku v naší mechanické představivosti a v permanentní vřavě našich slov a obrazů jistě nelze slyšet zpěv ptáků ani šumění listí našeho živého světa. Ach ta nekonečná lidská ironie, my lidé rozumíme více robotům a strojům než živým a svobodným bytostem, kterými sami jsme.

V opakování neživých slov a znaků pomocí naučených jazykových her hledáme poznání a pravdu o světě mimo naše vymyšlená slova a známé představy.

Naše vztahy s lidmi a se světem jsou pouze vztahy našich vlastních a známých představ.

Pravda, které naším myšlením rozumíme, je pouze vírou v naše představy. To, čemu věříme, pokládáme za pravdivé. Víra je pravdou našich vlastních představ.

Pravda nemůže zvítězit ani nemůže prohrát. Pravda si na nic nehraje. Láska nemůže zvítězit ani prohrát. Láska si na nic nehraje. To jenom my sami si neustále hrajeme na pravdu a na lásku v našich vlastních známých představách.

Základem našeho přesvědčení je víra, že svět se skládá z obrazů a z představ, které známe a které si již umíme sami představit a artikulovat.

Příčinou našeho lidského nedorozumění, utrpení, strachu a násilí je nepochybně způsob našeho myšlení, kterým sami myslíme všechny naše myšlenky jež následujeme v každém našem jednání.

Naše přání, touhy, a cíle vznikají v rozporu mezi společným světem a našimi představami, z konfliktu mezi tím, co je, a tím, co by mělo být. Ze vztahu, který jsme sami vymysleli.

Svět není podle našich představ. Je nepopsatelně živý a nesrovnatelně nový a svobodný. Podle našich představ je naše myšlení a naše mechanické jednání, ve kterém opakujeme známá slova, a následujeme vlastní představy po celý náš lidský život.

Interpretace zabraňuje porozumění faktu. Fakt nemá žádnou interpretaci.

Svět není naší hrou ani naší představou. Pouze si na to hrajeme.

Je-li zde konflikt a neporozumění, vždy je zde jistě i naše vlastní, snové a mechanické myšlení.

Naše myšlení, je příběhem našich vlastních představ.

Slovy, vždy popisujeme naše vlastní omezené obrazy a představy, nikoliv svět. Je to fakt našeho myšlení.

Můžeme se osvobodit, od automatického vytváření našich známých představ a obrazů. Nemusíme myslet nic z toho, co právě sami myslíme.

Tento svět a tento život je zcela nesrovnatelně živý, svobodný, nový a společný, než si jakkoliv umíme představit. Můžeme to objevit sami, místo permanentního vytváření představ a opakování naučených slov o životě, o smrti a o světě.

Vymysleli jsme sofistikované nástroje, systémy, konstrukty, pravidla, hry a cvičení, které měly ukončit naše lidské utrpení a vyřešit naše konflikty a problémy. Jenomže navzdory nespočetným hrám a nespočetným jazykům je naše utrpení a naše lidské neporozumění naším problémem pořád.

Strach, nenávist, závist, násilí, úzkost, existují pouze ve vztahu. Je to náš vlastní vztah s našimi vlastními představami.

Žijeme ve snovém filmu, který ve známých obrazech a v neživých představách automaticky promítá náš cvičený mozek nám samotným, kteří tento film sledujeme, prožíváme a sami tvoříme. Můžeme dál hrát roli hlavního hrdiny, nebo můžeme žít život, který není pouze hrou či filmem složeným z vlastních slov, vlastních obrazů a našich známých představ.

Nemůžeme být svobodní, jsme-li uvěznění ve hrách naší představivosti, ve slovech a ve větách, v našem vlastním omezeném myšlení.

Vymysleli jsme si svět jako obraz, a tak mu nyní podle tohoto svého obrazu automaticky rozumíme. Prožíváme zde vězení, které jsme si sami postavili ze svých vzpomínek a ze svých plánů, a pouze my sami se z něj můžeme osvobodit. Sami sebe vězníme ve svých známých představách a ve svém vlastním snovém myšlení.

Nemůže nás sjednotit žádné slovo, žádná představa ani žádné opakování jakkoliv vznešené myšlenky. Nás lidi může sjednotit pouze živé porozumění svému vlastnímu lidskému myšlení.

Naše vzájemné lidské neporozumění a naše neporozumění životu i nám samotným nevyřeší výměna jedněch představ za jiné představy, jedněch ideálů za jiné ideály, jedněch vůdců za jiné vůdce ani výměna starých zkušeností za nové zkušenosti či změna slov a znaků za další slova a znaky. Naše problémy dokáže vyřešit pouze společné porozumění našemu lidskému myšlení.

Jsme společným životem v tomto společném světě, který nikam nesměřuje, nezačíná ani nekončí. Zcela jistě nezačíná v našich obrazech ani nesměřuje do našich představ. Jsme životem prožívajícím život.

Porozumění společnému a živému světu nenajdeme v žádném našem obrazu ani v žádné své představě. Svět nelze objevit v knize, ve slově, v rovnici, ve hře nebo v obrazu. Můžeme ho proto objevit pouze my sami.

Tato absurdní hra písmen, kterou tady ve snaze o omezený popis evidentních faktů předvádíme, je naprosto zbytečná. Porozumění je zcela mimo tuto knihu, proto ho tady nehledejme prosím. Porozumění je v nás.